Tanečnice aneb Cristiin příběh.

Tanečnice Cris | část druhá.

30. srpna 2010 v 23:08 | Karolínka.
Sotva jsem položila telefon, rozklepaly se mi ruce.. Přemýšlela jsem co mám dělat.. V hlavě se mi představovaly ty nejhorší myšlenky, měla jsem strach a nebyla jsem schopná vůbec ničeho.. Naštěstí mě manažer pochopil i beze slov.. Vyšel před ten dav a s lítostí v hlase jim oznámil pár menších změn.. "Lidi, nezlobte se, ale naše hlavní tanečnice a zpěvačka, bohužel má rodinné problémy, písničky pojedou na "playback" a tanečnici nahradíme, moc se omlouváme".. Byla jsem mu za to obrovitánsky vděčná, je to vážně skvělý, pohledný navíc i docela mladý muž.. Jmenuje se Alejandro a je původně ze Španělska.. 

V rychlosti jsem si sbalila všechny věci a na nejbližším letišti už nás čekalo soukromé letadlo.. Domu do Čech jsem dorazila asi do tří hodin, byla to závratná rychlost... Doma jsem se ani nestavovala a rychle jsem běžela za mamkou do nemocnice... Když jsem doběhla, viděla jsem mamku schoulenou na židli, v ruce svírala už tak dost probrečený kapesník.. Přiběhla jsem k ní a objala, cítila jsem z ní ten strach a bezmoc, bylo mi do pláče ale snažila jsem se být statečná.. 

Mamka mi barvitě vylíčila co se stalo.. Jeli od tety z Chlumce a zrovna jeli do zatáčky, když to do nich napálil kamion, naboural do nich z levé strany, proto mamce skoro nic není až na pár odřenin.. Bohužel táta s Alex jsou na tom podstatně hůř... 

Čekáme, čekáme.. 

Vyjde doktor a míří k nám.. "Paní Světlá?" promluví k mámě.. "Ano, to jsem já" odpovídá mu.. Slíbila jsem mamce, že skočím pro kafe.. Když jsem přišla mamka seděla už o poznání klidněji na židli a dokonce se na mě i usmála když jsem přišla.."Cris, oni budou v pořádku... Budou žít a trvalé následky to taky moc nemá, až na Alex".. Cože, Alex... bleskne mi hlavou ?! "Co je s Alex" ptám se mamky.. mamka se na mě podívá s vážnou tváří mi oznámí něco v tom stylu, že Alex měla zaklíněnou nohu pod sedačkami a teď má nějaké problémy od kolene dolu.. Alex s námi na některých představeních občas tancovala, převážně ale seděla u svého učení a knížek.. 
Bylo mi jí líto, doktor nás poslal domů s tím, že když zítra přijdeme kolem 13:00 na návštěvu mělo by být naše příbuzenstvo vzhůru.. 

Ležím v posteli a nemůžu usnout, převaluji se z jednoho boku na druhý a přemýšlím.. Mám strach, co když Alex už nebude moc nikdy tančit, co když nebude moci chodit, co když jo nohu vezmou? V hlavě se mi mísí tolik myšlenek, že už je ani všechny nestíhám vnímat a vyčerpáním usínám... 


Tak? Jaký máte názor po druhém díle ?
Klidně mě kritizujte, na sloh jsem nikdy expertkou nebyla..
Ale dost jsem se zlepšila.. Inspiraci hledám v knihách :)) 

Tanečnice Cris | část první.

29. srpna 2010 v 22:02 | Karolínka.
Jsem Cristiana, zkráceně Cris.. 
Jsem šestnáctiletá, pubertální ale řekla bych už celkem chytrá a vyspělá dívka zajímající se o hudbu a tanec.. Do sboru jsem začala chodit už jako malá, zpívání mě bavilo a doma jsem si k tomu před zrcadlem tancovala.. Bylo mi teprve sedm když si mně všimla taneční skupina MPA a začala s nimi spolupracovat.. Natáčet taneční videa a vystupovat po celém světě... Mamce se To nejdříve nezdálo jako nejlepší nápad, kvůli škole, kvůli brzkému věku.. Časem jí to ale přešlo, protesty byly zbytečné protože táta stál za mnou.. Měla jsem soukromého učitele a mamka dříve jezdila s námi, než našla práci ve školce. 

A tak jsme tu, vystupuji se se svou tanečnou skúpinou MPA. (em pí áj).

Dnes máme vystoupení v Miami, mé vysněné město.. Vždy jsem se sem chtěla podívat, budeme v živém přenosu a naši slíbili že se budou dívat. Stýská se mi, už 6 měsíců jsem je neviděla, kontakt udržujeme jen přes maily a telefon.. po tomhle vystoupení ale jedu konečně domů. mám 3 týdny volna.. 

Kdybych neuměla zpívat, prázdniny bych měla delší, ale bohužel jsem jediná která umí zpívat a při vystoupení zpíváme na živo.. Tak že, tanečnice nejsou vždy potřeba všechny, ale já tam musímbýt pokaždé..

Stojíme na pódiu, každý na svém místě.. Měla jsem své potítko pro štěstí, to které jsem dostala od taťky když jsem se přidala k MPA.

Rozsvítí se reflektory a už už začíná hrát hudba a najednou mě někdo volá "Cris, telefón.. Pojď sem honem, volají z nemocnice"

Rychle dobíhám k telefonu kde se mi mamka snaží něco zdělit, musím jí dlouho uklidňovat, pláče a vzlyká.. Skoro jí nerozumím ale nakonec mi dojde že měli autonehodu a otec je s mou sestrou (dvojče) Alexandra (zkráceně Alex) v nemocnici a přeje si abych dorazila co nejdříve domů... 

Má cenu pokračování ? 
s láskou, Carol. 
 
 

Reklama